Od okamžiku, kdy se člověk narodí, až do dne, kdy zemře, neúprosně a nezpochybnitelně stárne. Z batolete je jako lusknutím prstu prvňák a stejně tak je i z prvňáka absolvent střední školy (tedy spíše očima rodičů a okolí, než jeho samotného, ale vnímání času by bylo samo o sobě na delší povídání).
Z maturanta se většinou vyklube vysokoškolák, ze kterého se po absolvování konečně stane pracující člověk. V případě výučního listu a odborné střední školy se „akademická fáze“ často vynechává a už/rovnou po podstatně kratším studiu nastupuje mladý člověk do práce.
A někdy při tomto nelehkém přechodu nastává šok zpravidla z několika důvodů:
Ø Realita se zásadně liší od představ, které si jedinec vytvořil v blažené nevědomosti někde uprostřed studijní průpravy.
Ø Musí radikálně změnit svůj denní režim (což může člověka uvést do šoku, i když s tím počítal, protože naše denní rutina je pro nás něco nesmírně základního a důležitého).
Ø Výrazně se zkrátí jeho volný čas. Už si nemůže dělat, co chce a kdy chce s tím, že to, co se dělo během jeho nepřítomnosti následně dožene.
Jedinými oprávněnými případy nepřítomnosti se stávají nemoc a dovolená, které je ovšem oproti prázdninám tak málo!
Nestane-li se člověk učitelem, a tak se tímto způsobem nenavrátí do školního režimu (respektive z něj ani nevyjde), potom ho čeká kruté ukrácení volných dnů, které si může vzít, aniž by skončil propuštěný, nebo na mizině (protože je tu samozřejmě ještě neplacené volno).
Jako by nestačilo, že je omezená délka, je navíc omezená i doba, kdy si může člověk dovolenou dopřávat. Sám název napovídá, že dovolená je od někoho dovolená. Povoluje ji zaměstnavatel, nebo nadřízený a i když se vás nesnaží nijak tyranizovat, nebo omezovat vaši svobodu, nebudou souhlasit s tím, že si odjedete zrovna, když máte nejvíc práce.
Tak zkrátka funguje náš životní režim a musíme si zvyknout, protože výhledem na další radikální změnu je až důchod, který se však ztrácí z dohledu někde v dálce.